Rok 1868 byl z jara mokrý. 8. dubna byla bouřka, hodně pršelo a padaly kroupy. 11. dubna napadlo tolik sněhu, že se nedalo ani dojít do kostela – to bylo poprvé a bylo to i v sobotu 17. dubna. Potom přišly pěkné časy, každý rolník se těšil na úrodu, všechno rostlo pěkně, seno narostlo dost a pěkně se usušilo, luštěniny byly také pěkné, ale jen u naší obce. Nato nastalo sucho při naší obci a v Nových Dvorech namoklo ještě 3. června, ale jinde nic. Na to přišly takové náramné parny, že proti slunci všechno bylo rozpalené, na dveře se holou rukou nedalo sáhnout, takže obilí na polích tak ztratilo, zvláště hrách a vika, které právě kvetly, a ječmeny se přece na to ukrutné sucho vymetaly.
Žně byly toho roku 25. června už nový chleba u Josefa Fujery č. 31 a u Josefa Pontře č. 21.
Oves byl místy tuze špatný – 3 mandele po jednom strychu pole, brambory kde byly při vlaze tak po strychu asi 40 pytlů, ale při suchu jen semeno. Pšenice byly tuze pěkné a žita tak prostřední, že to byl zrovna na to velké sucho zrovna zázrak Boží. Pšenice červené sypaly 3 věrtele, cena 1 strych pšenice průměrná 8 zl. 25 kr., žito sypalo méně na strych, cena 18 strychů 6 zl. 15 kr.
Čočka tu byla úroda tak prostřední, ale hrách a vika se namlatilo tak semena. Čočka měla cenu od 9 zl. do 10 zl. Hrách ten se žádný z naší obce neprodal, ale byl za 8 zl., vika 7 zl., oves 4 zl. 25 kr., brambory 2 zl.
Chmele se toho roku urodilo dost a platil se za částku 1 cent 85 zl., na potom jsem ho prodal cent za 51 zl. a pak ho prodalo jiných obcí dost za 12 zl.
Na to ještě pořádně nepršelo, ani se nemohly strniště ani mezanin vorat, takže v tom čase od 3. června potah mimo jiné práce dobytek zahálel a muselo se na zimu dotoho sucha sytit, že to ani zmíčené nebylo.
Že se každý rolník už strachoval, že seté semeno vzené přijde, které zrnko někde vzešlo, tak už to bylo hnedle zvadlé. Na potom namoklo až 12. října teprve začalo obilí vycházet a šťastně krásně vyšlo. Na potom bylo vláhy dost a práce zadrželé orání také dost, ale byly pohodlné časy, že mohl každý zvorat.
Dne 21. listopadu právě v sobotu bleskalo se tak od půlnoci až do rána jako v létě a to přišly deštivé počasí a velké větry, že dne 7. prosince začal vítr jménem vichřice – ta začala od devíti hodin ráno až do 3 hodin odpoledne takový vítr, že to přes 80 let staří lidé žádný nepamatoval. Ten učinil v naší obci velkou škodu: shazoval kolik tisíc tašek ze střech, na č. 31 u Josefa Fujery strhl 4 páry krovů na ostatním stavení. V č. 11 u Josefa Gabriela vyrazil přední vrata u stodoly a taky je rozbil a 6 šarů střechy vyhodil do povětří, to také měl na ostatním stavení. V Doksanech shodil kříž z věže a přerazilo to na střeše 3 krovy.
Toho roku 1868 rakouský ministr p. Bresl chtěl ještě uložit na naši vlast novou daň z majetku, mělo se rolníkům jeho grunt vycenit a byla by bezmála vypadla taková daň jako která jest ustanovena ještě jednou tolik. Proti tomuto návrhu p. Bresla vystoupilo veškeré zastupitelstvo okresní, jimž to první slánské, starosta p. hrabě Klam-Martinice ze Smečna a žádali žádost císaři pánu, by neráčil svoliti této dani. Na potom učinilo zastupitelstvo Roudnické a Velvarské a Mělnické schůze na den 10. května při odvážení základního kamene k Národnímu divadlu od paty Řípu, při kteréžto slavnosti se sešlo lidí přes 20 tisíc posluchačů a byla tam postavena řečniště pro řečníky. Když se lid kolem řečniště prapory zelenými vyzdobeného seřadil, promluvil p. Winkler okr. senátor z Mělníka k lidu, činí návrh, aby p. Václav Kratochvíl, okresní starosta Roudnický, zvolen byl za předsedu, což se jednomyslně stalo. Sláva!
Předseda takto zvolený pozdravil při hlubokém tichu shromáždění takto: zaujmaje toto místo pozdravuji ve vás vyše než 15 tisíc synů neuspokojeného národa českého; kteráž slova na doklad jejich pravdy sprovázena byla bouří souhlasného provolání. Sláva pak vyzval předseda, aby se řečníci hlásili o slovo.
první byl p. Winkler z Mělníka
druhý rolník a šekýř Benda z Libotenic
p. Pražák z Choroušek u Mělníka
p. Ervín Špindler a kněž. sekretář Roudnický
p. Janda z Budohostic u Velvar
Augustin Svagrovský z Roudnice
p. Karel Sabina z Prahy
Těchto pánů řeči jsou zde v knize v novinách poslu přiloženy.
Když se tyto řeči všechny skončily, nastalo odvážení kamene základního divadla národního českého do Prahy. Byl připraven vůz, 2 páry koní zapražené, celý krásně malovaný a na něm byl tento kámen naložený, nápis na něm, hudba a družinky, banderie na koních jej do Prahy doprovodily, kudy jely byla náramná střelba až do Prahy. Druhý den, když do Prahy přijely, byly od měšťanstva náramnou slavou vítány a při položení kamene byla taková sláva, že ji ani prý vypověděti nemohlo.
Základ prvního kamene divadla národního 16. května 1868.
Tohoto roku 1868 dostavoval domek Josef Barcal č. 35 a jel si na pokrytí střechy pro vápno do Litoměřic z vozejčkem dvoukolovým a měl sebou svoje dva chlapce, by mu tahnout pomohli, byli stáří Jan 9 roků, Josef 7. A naložil ho 1½ strychu štěstěny z Litoměřic odjely a dobře jely až do Doksan, tam si u pana Krysta před hospodou odpočívaly a ještě si do dvora na pit šly. Když se zpátky navrátily, tu jede František Stárek z Podlusk pekař, struh z Terezína jednozapřaženým koněm a Orače měl sebou. Když ho Josef Barcal spatřil, usmál prý se na ty chlapce „to jsou odpočineme“, vzal vozejček a zapřáhly se s tím malým chlapcem, jely si uvázat vozejček k vozu Starkovu. Když ho uvazovaly, odhrnul Stárek plachtu na voze a hleděl na ni, jak si to uvazuje (to udávaly ty dva chlapci) a jely. Když přijely ke kovárně, začal Stárek vzít Oračovi opratě z ruky a začal s koněm ujíždět. Když to Josef Barcal viděl, že ten chlapec už běžet stačit nemůže, ostrčil chlapce od sebe a byl ve vozejčku zapřažený sám a ty chlapci povzdály běžely za nimi.
Když přijely za myslivnu, pobízel Stárek koně ještě výše, takže už Josef Barcal stačit nemohl, tu počal Josef Barcal Starka prosit, aby počkal, že si vozejček odváže, on ale dělal jako by nic neslyšel, ujížděl ještě více, tu počal Josef Barcal křičet a pro Boha a pro milosrdenství Boží prosit a křičet, že ho bylo až do Nových Dvorů ke kovárně slyšet o smilování. Nádeníci doksanští sekali na Rybnici trávu, když to viděli a slyšeli, co se to děje, vzali kosy, běželi na proti Starkovi, on ale přec ujížděl až Josef Barcal upadl a vozejček se od vozu utrhl a on ještě vykřikl „Pepiku“ a bylo – do smrti ostal ležet; mrtvý byl.
To se stalo roku 1868.
František Tachecí
starosta
