HRABĚ Z AEHRENTHALU

Alois Lexa hrabě von Aehrenthal se narodil 27. listopadu 1854 v Praze. Pocházel z původně židovské rodiny, která v době protireformace přišla z Portugalska do Čech a v ghettu si brzy získala velkou vážnost. Jeho prapradědeček přestoupil na katolickou víru a krátce poté byl za své zásluhy o zásobování rakouské armády během války o španělské dědictví Leopoldem II. povýšen do rakouského šlechtického stavu a kurfiřtem Bavorska Maxem Emanuelem do říšského rytířského stavu. Za Františka I. získala rodina baronský titul. Baron Alois se věnoval diplomatické kariéře. Stal se atašé v Paříži a v Petrohradě, byl opakovaně povoláván na službu do ministerstva, až se nakonec stal prvním vedoucím úředníkem rakousko-uherského velvyslanectví v Rusku, kde zůstal deset let. V letech 1894–1895 byl vyslancem v Bukurešti. Krátce po cestě císaře Františka Josefa do Petrohradu a následné rakousko-ruské balkánské dohodě z roku 1897 předal hrabě Kalnoky Aehrenthalovi post petrohradského velvyslance, který zastával až do roku 1907.

STÁVÁ SE MINISTREM ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ

V roce 1907 byl baron Aehrenthal jmenován ministrem zahraničních věcí. Postavení hraběte Goluchowského se stalo neudržitelným po vítězství uherské koalice, když uherský ministerský předseda dr. Wekerle hraběti sdělil, že nemůže ručit za to, že rozpočet ministerstva zahraničních věcí projde uherskou delegací hladce. Aehrenthal se již od roku 1906 připravoval na to, že bude následovat volání císaře. V tomto roce na přání koruny předal memorandum o potlačení německého živlu v Rakousku a o dopadu tohoto systému na zahraniční politiku. Výsledkem této práce byl pád Thunova kabinetu. Němci v Rakousku mu to nikdy neměli zapomenout.

Jako velvyslanec v Rusku se Aehrenthal podílel na prohlubování vztahů habsburské monarchie k severnímu sousednímu impériu. Významně přispěl k uskutečnění cesty hraběte Lambsdorffa na Balkán a k dohodě o makedonské reformní akci v roce 1903. Rusko-japonská válka a následná revoluce oslabily Rusko a trvale ho vázaly na Dálném východě. Nastala hodina, kdy Rakousko-Uhersko mohlo sklidit plody třicetileté kulturní práce a nahradit neudržitelné kondominium v Bosně a Hercegovině jednoznačným vlastnickým vztahem, k čemuž již dříve opakovaně získalo souhlas Ruska. Provést anexi Bosny, znovu vybavit „vysychající“ rakousko-uherskou armádu vším potřebným navzdory obtížným parlamentním poměrům a dodat obchodní politice dunajské monarchie nový impuls expanze – to byly úkoly, které Aehrenthalovi stály.

Převzal úřad v době, kdy král Eduard právě horlivě pracoval na obkličování Německa prostřednictvím sítě entent, kterou začal budovat od roku 1901. O rok dříve (1906) se císař František Josef v Bad Ischlu rozhodně odmítl stát tlumočníkem anglických přání ohledně odzbrojení flotily u císaře Viléma v Berlíně. Na oplátku bylo v Londýně rakouské straně naznačeno, že král Eduard svými každoročními návštěvami v Bad Ischlu uvádí dvůr císaře Františka Josefa do nepříjemné situace, pokud na cestě nezastaví i u německého císaře. Král Eduard, který považoval věrnost spojenectví Rakouska-Uherska za neochvějnou, se nyní pokusil zasadit úder oběma středoevropským císařstvím. S pomocí britského balkánského výboru bylo v Makedonii v roce 1907 způsobeno skutečné krveprolití. Makedonská reformní akce měla být podle britského záměru přeměněna z akce dvou nejvíce zainteresovaných mocností na mezinárodní a rozšířena i na Albánii, přičemž Makedonie měla být – podobně jako Kréta – fakticky vyňata z podřízenosti sultánovi. V Revalu, při návštěvě krále Eduarda u cara, měly být uzavřeny příslušné dohody.

Aehrenthal odpověděl na široký anglický úder předstihem. Požádal sultána o irade (dekret) k výstavbě sandžacké dráhy. Izvolskij v tom viděl porušení entente. Rakousko-Uhersko mělo opět volné ruce. Následně vstoupila do balkánské politiky jako nový faktor turecká červencová revoluce roku 1908. Anexe Bosny a tím posílení rakousko-uherské armády se staly naléhavými. Na zámku Buchlau na Moravě, kam byl Izvolskij pozván tehdejším velvyslancem hrabětem Berchtoldem, Izvolskij souhlasil s anexí Bosny, načež mu Aehrenthal slíbil, že nebude bránit řešení otázky průlivů v ruském zájmu. Jak Aehrenthal předvídal, narazil Izvolskij v Londýně na rozhodný odpor, když navrhl nové uspořádání otázky Dardanell. Aehrenthal ani na okamžik nepomýšlel na možnost války. Rusko – jak tehdy vyjádřil vídeňský ruský vojenský atašé plukovník Matschenko – nemohlo zmobilizovat ani jediný armádní sbor. Srbsku Aehrenthal zdržováním obchodní smlouvy a souvisejícími státními zakázkami zabránil včasné objednávce nových pušek. Tyto pozdě objednané 100 000 kusů ležely ve zbrojovce ve Štýru a Aehrenthal zakázal jejich dodávku.

Pouze v Itálii se věřilo, že by to mohlo propuknout, a byly učiněny přípravy na mobilizaci, což brzy prozradilo rakousko-uherskému generálnímu štábu a vedlo k požadavku preventivní války proti Srbsku. Aehrenthal se postavil proti této propozici náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa. Našel podporu u ministra války svobodného pána von Schönaicha. V tehdejší situaci leží zárodky pozdějšího boje mezi Aehrenthalem a Schönaichem proti Conradovi.

Aehrenthal se nyní ocitl v centru boje namířeného proti Rakousku-Uhersku. Státy Trojdohody byly nepříjemně překvapeny zdravou životaschopností údajně nemocného muže na břehu Dunaje. Na radu německého velvyslance v Konstantinopoli Aehrenthal souhlasil s vyplacením odškodnění Turecku ve výši 55 milionů franků. Německo se postavilo po bok Rakouska-Uherska v „oslnivé zbroji“. Požadavek na konferenci byl opuštěn. Srbsko ve Vídni prohlásilo, že v budoucnu bude udržovat dobré sousedské vztahy. Po provedení připojení Bosny a Hercegoviny k monarchii dosáhl Aehrenthalův věhlas vrcholu. V květnu 1909 byl povýšen do hraběcího stavu.

Balkánská politika

Od té doby Aehrenthal prohlásil rakousko-uherskou balkánskou politiku za nasycenou a nasměroval ji rozhodně konzervativním směrem. Chladně a chladnokrevně pozoroval podrážděnou osobní politiku Izvolského. Přerušení dvorních styků mezi Vídní a Petrohradem, které se projevilo absencí ruského dvora na oslavách jubilea ve Vídni v roce 1908 a cestou cara přes Francii do Racconigi v roce 1909, nemělo vliv na nový směr zahraniční politiky Rakouska-Uherska. Aehrenthal opakovaně vyjádřil své přesvědčení, že Rusko se brzy opět přiblíží Rakousku-Uhersku ve vlastním zájmu. Graf Aehrenthal se dožil naplnění této své předpovědi.

Graf Aehrenthal energicky pracoval na upevnění Trojspolku. Bylo jistě chybou v jeho politice, že vztah Rakouska k Německu v tomto ohledu řešil bez jakéhokoli citového tepla – které Aehrenthal nikdy neměl. Jeho postoj v poslední marocké krizi nebyl snadno pochopitelný. Německo-rakouské spojenectví považoval za svazek založený na harmonii oboustranných zájmů. Chyběly mu laskavé tóny, jaké císař Vilém nebo kníže Bülow opakovaně v pravý okamžik našli. O to energičtěji se zasazoval o setrvání Itálie v Trojspolku a proto vystupoval proti hromadění vojsk, jímž rakouský generální štáb reagoval na soustředění pěti armádních sborů v severovýchodní Itálii. Snažil se Itálii poskytnout ventil pro falešné válečné vášně části jejího obyvatelstva. Na jeho pokyn podporoval rakousko-uherský velvyslanec markrabě Pallavicini u Porty všechny italské snahy o pacifickou penetraci Tripolisu. Turecko Aehrenthalovy návrhy nebralo v úvahu. Itálie odešla do Tripolisu a tím usnadnila nové uspořádání Trojspolku.

V osobním styku byl Aehrenthal nepříjemný muž a s mnohými diplomaty vycházel špatně. Krátce odbyl anglického velvyslance sira Cartwrighta, když mu při předávání uznávací listiny chtěl na příkaz krále Eduarda přednést přednášku o anglické politice v anexní krizi: „Budete mluvit, Excelence, až vás císař zeptá, jinak ne!“

Důvěra, kterou měl hrabě Aehrenthal u císaře Františka Josefa, byla neomezená. Třikrát během svého ministerského období podal Aehrenthal demisi vzhledem k rostoucí nenávisti arcivévody následníka trůnu Františka Ferdinanda. Panovník ji vždy odmítl s výrazy nejvyšší pocty.

NEMOC – LEUKÉMIE

Aehrenthal byl neobyčejně pracovitý, nikdy si nedopřál odpočinek a teprve těžká nemoc ho vyrvala od jeho povinností.
(Smrt na leukémii potvrzena všemi zdroji – náhlá, v 57 letech. V den smrti obdržel Velký kříž Řádu sv. Štěpána s brilianty od císaře.)