Ministr Aehrenthal
Alois Lexa hrabě von Aehrenthal se narodil 27. listopadu 1854 v Praze. Pocházel z původně židovské rodiny, která v době protireformace přišla z Portugalska do Čech a v ghettu si brzy získala velkou vážnost. Jeho prapradědeček přestoupil na katolickou víru a krátce poté byl za své zásluhy o zásobování rakouské armády během války o španělské dědictví Leopoldem II. povýšen do rakouského šlechtického stavu a kurfiřtem Bavorska Maxem Emanuelem do říšského rytířského stavu. Za Františka I. získala rodina baronský titul. Baron Alois se věnoval diplomatické kariéře. Stal se atašé v Paříži a v Petrohradě, byl opakovaně povoláván na službu do ministerstva, až se nakonec stal prvním vedoucím úředníkem rakousko-uherského velvyslanectví v Rusku, kde zůstal deset let. V letech 1894–1895 byl vyslancem v Bukurešti. Krátce po cestě císaře Františka Josefa do Petrohradu a následné rakousko-ruské balkánské dohodě z roku 1897 předal hrabě Kalnoky Aehrenthalovi post petrohradského velvyslance, který zastával až do roku 1907.
STÁVÁ SE MINISTREM ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ
V roce 1907 byl baron Aehrenthal jmenován ministrem zahraničních věcí. Postavení hraběte Goluchowského se stalo neudržitelným po vítězství uherské koalice, když uherský ministerský předseda dr. Wekerle hraběti sdělil, že nemůže ručit za to, že rozpočet ministerstva zahraničních věcí projde uherskou delegací hladce. Aehrenthal se již od roku 1906 připravoval na to, že bude následovat volání císaře. V tomto roce na přání koruny předal memorandum o potlačení německého živlu v Rakousku a o dopadu tohoto systému na zahraniční politiku. Výsledkem této práce byl pád Thunova kabinetu. Němci v Rakousku mu to nikdy neměli zapomenout.
Jako velvyslanec v Rusku se Aehrenthal podílel na prohlubování vztahů habsburské monarchie k severnímu sousednímu impériu. Významně přispěl k uskutečnění cesty hraběte Lambsdorffa na Balkán a k dohodě o makedonské reformní akci v roce 1903. Rusko-japonská válka a následná revoluce oslabily Rusko a trvale ho vázaly na Dálném východě. Nastala hodina, kdy Rakousko-Uhersko mohlo sklidit plody třicetileté kulturní práce a nahradit neudržitelné kondominium v Bosně a Hercegovině jednoznačným vlastnickým vztahem, k čemuž již dříve opakovaně získalo souhlas Ruska. Provést anexi Bosny, znovu vybavit „vysychající“ rakousko-uherskou armádu vším potřebným navzdory obtížným parlamentním poměrům a dodat obchodní politice dunajské monarchie nový impuls expanze – to byly úkoly, které Aehrenthalovi stály.
Převzal úřad v době, kdy král Eduard právě horlivě pracoval na obkličování Německa prostřednictvím sítě entent, kterou začal budovat od roku 1901. O rok dříve (1906) se císař František Josef v Bad Ischlu rozhodně odmítl stát tlumočníkem anglických přání ohledně odzbrojení flotily u císaře Viléma v Berlíně. Na oplátku bylo v Londýně rakouské straně naznačeno, že král Eduard svými každoročními návštěvami v Bad Ischlu uvádí dvůr císaře Františka Josefa do nepříjemné situace, pokud na cestě nezastaví i u německého císaře. Král Eduard, který považoval věrnost spojenectví Rakouska-Uherska za neochvějnou, se nyní pokusil zasadit úder oběma středoevropským císařstvím. S pomocí britského balkánského výboru bylo v Makedonii v roce 1907 způsobeno skutečné krveprolití. Makedonská reformní akce měla být podle britského záměru přeměněna z akce dvou nejvíce zainteresovaných mocností na mezinárodní a rozšířena i na Albánii, přičemž Makedonie měla být – podobně jako Kréta – fakticky vyňata z podřízenosti sultánovi. V Revalu, při návštěvě krále Eduarda u cara, měly být uzavřeny příslušné dohody.
Aehrenthal odpověděl na široký anglický úder předstihem. Požádal sultána o irade (dekret) k výstavbě sandžacké dráhy. Izvolskij v tom viděl porušení entente. Rakousko-Uhersko mělo opět volné ruce. Následně vstoupila do balkánské politiky jako nový faktor turecká červencová revoluce roku 1908. Anexe Bosny a tím posílení rakousko-uherské armády se staly naléhavými. Na zámku Buchlau na Moravě, kam byl Izvolskij pozván tehdejším velvyslancem hrabětem Berchtoldem, Izvolskij souhlasil s anexí Bosny, načež mu Aehrenthal slíbil, že nebude bránit řešení otázky průlivů v ruském zájmu. Jak Aehrenthal předvídal, narazil Izvolskij v Londýně na rozhodný odpor, když navrhl nové uspořádání otázky Dardanell. Aehrenthal ani na okamžik nepomýšlel na možnost války. Rusko – jak tehdy vyjádřil vídeňský ruský vojenský atašé plukovník Matschenko – nemohlo zmobilizovat ani jediný armádní sbor. Srbsku Aehrenthal zdržováním obchodní smlouvy a souvisejícími státními zakázkami zabránil včasné objednávce nových pušek. Tyto pozdě objednané 100 000 kusů ležely ve zbrojovce ve Štýru a Aehrenthal zakázal jejich dodávku.
Pouze v Itálii se věřilo, že by to mohlo propuknout, a byly učiněny přípravy na mobilizaci, což brzy prozradilo rakousko-uherskému generálnímu štábu a vedlo k požadavku preventivní války proti Srbsku. Aehrenthal se postavil proti této propozici náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa. Našel podporu u ministra války svobodného pána von Schönaicha. V tehdejší situaci leží zárodky pozdějšího boje mezi Aehrenthalem a Schönaichem proti Conradovi.
Aehrenthal se nyní ocitl v centru boje namířeného proti Rakousku-Uhersku. Státy Trojdohody byly nepříjemně překvapeny zdravou životaschopností údajně nemocného muže na břehu Dunaje. Na radu německého velvyslance v Konstantinopoli Aehrenthal souhlasil s vyplacením odškodnění Turecku ve výši 55 milionů franků. Německo se postavilo po bok Rakouska-Uherska v „oslnivé zbroji“. Požadavek na konferenci byl opuštěn. Srbsko ve Vídni prohlásilo, že v budoucnu bude udržovat dobré sousedské vztahy. Po provedení připojení Bosny a Hercegoviny k monarchii dosáhl Aehrenthalův věhlas vrcholu. V květnu 1909 byl povýšen do hraběcího stavu.
Balkánská politika
Od té doby Aehrenthal prohlásil rakousko-uherskou balkánskou politiku za nasycenou a nasměroval ji rozhodně konzervativním směrem. Chladně a chladnokrevně pozoroval podrážděnou osobní politiku Izvolského. Přerušení dvorních styků mezi Vídní a Petrohradem, které se projevilo absencí ruského dvora na oslavách jubilea ve Vídni v roce 1908 a cestou cara přes Francii do Racconigi v roce 1909, nemělo vliv na nový směr zahraniční politiky Rakouska-Uherska. Aehrenthal opakovaně vyjádřil své přesvědčení, že Rusko se brzy opět přiblíží Rakousku-Uhersku ve vlastním zájmu. Graf Aehrenthal se dožil naplnění této své předpovědi.
Graf Aehrenthal energicky pracoval na upevnění Trojspolku. Bylo jistě chybou v jeho politice, že vztah Rakouska k Německu v tomto ohledu řešil bez jakéhokoli citového tepla – které Aehrenthal nikdy neměl. Jeho postoj v poslední marocké krizi nebyl snadno pochopitelný. Německo-rakouské spojenectví považoval za svazek založený na harmonii oboustranných zájmů. Chyběly mu laskavé tóny, jaké císař Vilém nebo kníže Bülow opakovaně v pravý okamžik našli. O to energičtěji se zasazoval o setrvání Itálie v Trojspolku a proto vystupoval proti hromadění vojsk, jímž rakouský generální štáb reagoval na soustředění pěti armádních sborů v severovýchodní Itálii. Snažil se Itálii poskytnout ventil pro falešné válečné vášně části jejího obyvatelstva. Na jeho pokyn podporoval rakousko-uherský velvyslanec markrabě Pallavicini u Porty všechny italské snahy o pacifickou penetraci Tripolisu. Turecko Aehrenthalovy návrhy nebralo v úvahu. Itálie odešla do Tripolisu a tím usnadnila nové uspořádání Trojspolku.
V osobním styku byl Aehrenthal nepříjemný muž a s mnohými diplomaty vycházel špatně. Krátce odbyl anglického velvyslance sira Cartwrighta, když mu při předávání uznávací listiny chtěl na příkaz krále Eduarda přednést přednášku o anglické politice v anexní krizi: „Budete mluvit, Excelence, až vás císař zeptá, jinak ne!“
Důvěra, kterou měl hrabě Aehrenthal u císaře Františka Josefa, byla neomezená. Třikrát během svého ministerského období podal Aehrenthal demisi vzhledem k rostoucí nenávisti arcivévody následníka trůnu Františka Ferdinanda. Panovník ji vždy odmítl s výrazy nejvyšší pocty.
NEMOC – LEUKÉMIE
Aehrenthal byl neobyčejně pracovitý, nikdy si nedopřál odpočinek a teprve těžká nemoc ho vyrvala od jeho povinností.
(Smrt na leukémii potvrzena všemi zdroji – náhlá, v 57 letech. V den smrti obdržel Velký kříž Řádu sv. Štěpána s brilianty od císaře.)
Hrabě Aehrenthal
Manželka hraběnka Paulina Széchényi
*25.listopadu 1871 (Vídeň) - † 14.srpna 1945 (Doksany)
Schůze s italským ministrem zahraničí Tommasem Tittonim
Graf Aehrenthal byl od roku 1902 ženat s hraběnkou Paulinou Széchényi, dcerou bývalého ministra Julia Széchenyiho ; z manželství vzešly dvě dcery, komtesy Karoline a Elisabeth, a syn, hrabě Johann.
Císařský vlastnoruční dopis, který byl hraběti Aehrenthalovi doručen ještě v den smrti a vyznamenal ho velkým křížem Řádu sv. Štěpána s brilianty.
POSLEDNÍ HODINY
O posledních hodinách zesnulého ministra podává „Fremdenblatt“ následující zprávu:
Hrabě Aehrenthal bojoval poslední boj jako hrdina. Od lékařů požadoval plnou pravdu a tu se mu dostalo. Ani krátkodobé zlepšení, které nastalo dopoledne po špatně prožité noci, nemocného neoklamalo. Jasného rozumu učinil dispozice jako nejvýše postavený úředník říše a otec rodiny. Dojemně se rozloučil s manželkou, třemi dětmi a svými bratry. Lékaři von Jaksch a Geiger mezitím opustili nemocniční pokoj, jehož okna byla hustě zastřena, a vstoupili do něj teprve tehdy, když si hrabě Aehrenthal přivolal své spolupracovníky, aby se s nimi naposledy rozloučil. Umírající každému podal ruku s několika tiše pronesenými slovy díků a ještě prvnímu sekčnímu šéfovi, velvyslanci baronovi Müllerovi, udělil několik služebních rad. Mezitím dorazil císařský vlastnoruční dopis, v němž se panovník loučil s umírajícím. Dopis byl nemocnému hraběti předložen a ten s radostným výrazem vyslechl vroucí slova monarchy.
Lékaři se již mohli omezit jen na to, aby pacientovi poskytli nějaké úlevy a co nejdéle zadrželi prchající život.
U lůžka se shromáždila celá rodina: manželka hraběnka Aehrenthalová, která se nutila k velkému sebeovládání, hrabě Byland-Rheidt, baron Felix a Franz Aehrenthal.
Kolem poledne náhle nastalo zhoršení. Rodina nechala umírajícímu poskytnout útěchu náboženství a krátce poté přinesl monsignore Rossi papežské požehnání. Nemocný ležel v hlubokém bezvědomí, z něhož se čas od času na krátké okamžiky probouzel. V těchto minutách byl jeho duch zcela jasný a poznával všechny přítomné. Zatímco prof. Geiger zůstal v nemocničním pokoji, dvorní rada von Jaksch opustil ministerstvo ve 14 hodin, aby navštívil jednoho ze svých vídeňských přátel. V 18 hodin byl rodinou hraběte znovu povolán. Rada von Jaksch dorazil zpět do ministerského pokoje v půl sedmé.
Kolem 19 hodin nastala agonie; celá rodina se opět shromáždila v nemocničním pokoji. U lůžka seděl prof. Geiger, který držel ruku umírajícího ve své a kontroloval tep. V pokoji nebylo slyšet nic než tiché, stále slabší dechy.
Kolem tři čtvrtě na deset se nemocný otočil ke zdi a prof. Geiger konstatoval nastalou smrt.
Smrt Aehrenthala vyvolala všude upřímné soucítění. Již samotná skutečnost, že ministr až do posledního okamžiku vedl zahraniční záležitosti a bezprostředně před smrtí dal svým spolupracovníkům pokyny pro budoucnost, má v sobě něco tragického. Ukazuje to však také hluboký smysl pro povinnost, který hraběte Aehrenthala ovládal. Tento smysl pro povinnost, jeho energie, svědomitost, ale i chladnokrevnost uznávají přátelé i nepřátelé a všeobecně panuje názor, že s ním zemřel jeden z nejvýznamnějších diplomatů naší doby. Dokonce i dr. Kramář, který Aehrenthalovu politiku v delegacích nejostřeji napadal, mu v nekrologu, k němuž sám přispěl, toto svědectví vydává. Celá evropská tisková sféra věnuje hraběti Aehrenthalovi nekrology podle svého politického stanoviska, zvláště vřelé jsou samozřejmě v Německu, ale i v Itálii se nyní děkuje hraběti Aehrenthalovi za přátelské postoje, které k tomuto státu odjakživa zaujímal, a zdůrazňují se jeho loajální smýšlení...
Na příkaz císaře bude pohřeb hraběte Aehrenthala uspořádán dvorem co nejvelkolepěji a přípravy budou provedeny s pompézností, pro niž historie ceremoniálu při podobných příležitostech nemá precedens.
Vídeň 18. února 1912
Pohřeb
Ve čtvrtek v půl třetí odpoledne se v přítomnosti zástupce císaře, arcivévodů, diplomatů a dalších hodnostářů uskuteční vysvěcení těla v kostele sv. Michaela. Rakev bude ve tři čtvrtě na tři zvednuta v ministerstvu a v šestispřežném dvorním truchlovém voze, doprovázeném dvorními sluhy a nosiči pochodní, převezena do kostela sv. Michaela. Smuteční průvod z ministerstva zahraničních věcí do kostela sv. Michaela tvoří truchlící a všichni úředníci ministerstva zahraničních věcí. Po vysvěcení se pohřební průvod vydá z kostela sv. Michaela na státní nádraží, odkud bude tělo převezeno do Doksan a v pátek v půl třetí odpoledne uloženo do rodinné hrobky.
Jak by probíhal rok 1914, kdyby Aehrenthal ještě žil? Pro jeho nepřátele byl „dvorním Židem“.
Tato spekulativní otázka a označení „dvorní Žid“ odrážejí antisemitský podtext původního textu z 1912. Aehrenthal byl katolický šlechtic, jeho politika by možná zmírnila eskalaci k 1. světové válce – ale to je hypotéza.
Zdroj:
Agramer Zeitung, 18. února 1912, s. 1
Grazer Volksblatt, 19. února 1912, s. 1
Salzburger Volksblatt, 19. února 1912, s. 1
a také obrázky z ANNO – Österreichische Nationalbibliothek.
Přeloženo a sestaveno z Austria-Forum.org (Historisches von Graupp) – 2025
Historické poznámky "by grok.com":
Tvrzení o židovském původu bylo v době života Aehrenthala šířeno jeho nepřáteli jako pomluva (např. antisemitskými kruhy nebo politickými odpůrci). Moderní historici (např. Solomon Wank v biografii z 2009) to jednoznačně vyvracejí: rodina Lexa von Aehrenthal měla české kořeny, prapředek Johann Anton Lexa (1733–1824) byl z venkova v Kralovicích, založil pojišťovnu v Praze a byl povýšen v roce 1790. Žádné důkazy o židovském původu neexistují – šlo o dobovou antisemitskou propagandu.
Aehrenthal byl konzervativní monarista, loajální k Habsburkům. Jeho politika byla zaměřena na posílení monarchie proti nacionalismu a liberalismu. Memorandum o „potlačení německého živlu“ odráží jeho preference centralizace s dominantní rolí Němců a Maďarů.
Anexe Bosny (1908) je klíčový moment – porušila Berlínský kongres (1878). Aehrenthal předpokládal ruskou slabost po válce s Japonskem. Krize posílila Trojspolek, ale oslabila Rusko a Srbsko – přispěla k napětí před 1914. Historici (např. Britannica) vidí Aehrenthala jako pragmatického, ale riskantního diplomata.
Z knihy Václav Krpeš - Doxova cesta - Vzpomínky (2016):
Vzpomínám si, jak mi tatínek vyprávėl o ministru Aehrenthalovi a jeho slavném pohřbu v Doksanech. Prý nic podobného nikdy dosud neviděl. Ve vsi se tehdy sešli státnici a diplomaté z celé Evropy. Impozantní pohřební průvod kračel hlavní bránou pozvolna ke kostelu, před rakví se ubíralo mnoho církevních hodnostářů, mezi smutečními hosty byl zástupce císařského domu, přední politici a příslušníci vysoké šlechty. Rakouský císař František I. a německý císař Vilém II. poslali své věnce, všech pět zvonů starobylého doksanského kostela Narození Panny Marie vyzvánělo v nadherném akordu, jaký od té doby nebyl již nikdy slyšen, protože tři zvony byly zabaveny za první světové války a roztaveny na děla. Patřil mezi ně i největší zvon, Norbert (Josef), který byl ulit za probošta Josefa Miky roku 1726 Zachariášem Dietrichem v Praze a vážil 3,5 tuny. Byl umístěn v severní věži kostela. Pohřeb Aloise Lexy z Aehrenthalu končil uložením jeho tělesných pozůstatků do památné románské krypty doksanského kostela z konce 12. století.
Rekonstrukce krypty uskutečněná koncem 19, stoletf architektem Wolfem, stála čtyficet tisíc zlatých a tuto značnou částku uhradili Aehrenthalové (podle Balcárka celý obnos zaplatil Jan Lexa baron z Aehrenthalu). Jako protislužbu si vymínili, ze budou v kryptě pochovávat členy svého, šlechtického rod. Povoleni k tomu asi vydal strahovský opat. Jako malý ministrant jsem se několikrát v kryptě zůčastnil zádušní pobožnosti, kterou vedl pan farář Balcárek. Zřejmě to bylo vždy v den výročí úmrtí manžela paní hraběnky. Při vstupu do krypty bylo v šeru východní stěny vidět na nevysokých podstavcích pět či šest cínových rakví, v nichž leželi zemřelí členové rodu Aehrenthalů. U rakve bývalého ministra zahraničí hořely z každé strany na vysokých svícnech rozsvicené svíce, opodal seděla v křesle pani hraběnka a vedle ní stály komtesy s osazenstvem zámku. Všichni s vážnou a soustředěnou tváří očekávali příchod pana faráře, který měl na sobě černý pluviál a my ministranti v jeho doprovodu, jsme měli černé komże a límce. Nesli jsme kropenku se svěcenou vodou. Zádušní pobožnost nętrvala příliš dlouho. Modlil jsme se litanie a dalši modlitby za spásu duše zemřelého a celý rod Aehrenthalů. Na paní hraběnce i komtesách bylo znát, že žijí ve vzpomínkách na zemřelého manžela a otce.
Po ukončení pobožnosti jsme se my, ministranti, proměnili "v všetečné kluky, kteří musí u všeho být a všechno vidět. V nestřeženém okamžiku se nám podařilo dostat se znovu do krypty, když byla ještě otevřená a nikdo už tam nebyl (ostatně kliče od ní měl pan farář k dispozici v jednom šuplíku v zákristii kostela). Zkušenější ministrant, Tonda Bušek, navrhl, že bychom se měli podívat, kdo v té rakvi leží. Prý je možné odsunout malé posuvné víčko u zaskleného okénka na povrchu rakve, abychom uviděli obličej nebožtíka. Tonda s tím měl již zkušenosti, protože jeho nevlastní bratr, kostelník Pavel Košťál, mu toto tajemstvi již dříve prozradil. Nic jsme tehdy nevěděli o Janu Lexovi Aehrenthalovi, který ještě před několika málo lety řídil zahraniční politiku bývalého Rakousko-Uherska. Naše zvědavost byla veliká, Tondův návrh se nám zamlouval, a tak se stalo, že jsme neváhali, a odvážili jsme se posunout víčko okénka a podívat se na zde ležícího nabalzamovaného pana hraběte. Byli jsme z toho trochu vystrašení, ale nezalekli jsme se, když jsme uviděli klidnou jako by spící nehybnou vousatou tvář, na níž se místy objevovaly nazelenalé kulaté skvrny. Zřejmě to byl důsledek nedokonalého balzamování. Dodnes se v duchu za rušení klidu zemřelého pana hraběte moc omlouvám.
Aehrenthalové neměli na místě svého posledního odpočinku žádný klid, obzvláště když v době komunistického režimu navštěvovaly „Kulturní památku Doksany“ hromadné výpravy turistů (zájezdy ROH aj.) a mimo jiné procházeli někdy příliš zvědaví návštěvníci kryptou těsně kolem rakví. Proslýchalo se, že když po osvobození v roce 1945 navštívili toto místo vojenští lékaři z blízkého Terezína, zjistili, že pod rakví pana ministra je tekutý obsah, a že je zde cítit nasládlá vůně. Proto bylo z hygienických důvodů nařízeno, aby byly všechny rakve co nejdříve odvezeny na místní hřbitov, kde mají Ahrenthalové vlastní hrobku, a kde již byla pohřbena paní hraběnka, která přežila svého manžela o plných 33 let. Zemřela 14. srpna 1945 pravě včas aby nemusela být odsunuta do Rakouska jako ostatní členové její rodiny. Neslavný převoz rakví, v nichž leželi kdysi tolik vážení a v případě ministra Aehrenthala i významní lidé se uskutečnil v příštím roce. Jako pomocnik hrobníka pana Vláska a jeho syna Tondy Vláska jsme u toho pomáhali i já a můj bratr Jenda. Dalším pomocníkem byl Franta Frič z Nové ulice. O pomoc při této neobvyklé práci jsme byli hrobníkem požádáni a i když se nám do ni moc nechtèlo, nemohli įsme odmítnout. Těžké rakve jsme vynesli z krypty, poskládali jsme jednu vedle druhé na připravený valník poskytnutý státním statkem a odvezli jsme je na hřbitov. Jaký to byl rozdil oproti velkolepému pohřbu pana ministra Achrenthala v roce 1912, kdy byl tento významný státník ve vši slávě ukládán do starobylé románské krypty doksanského kostela. Jak nedůstojně nyni - po uplynutí pouhých 34 let - toto misto opouštěl spolu s ostatnimi zemřelými členy svého rodu. Jistě netušil, že bude odvážen bez povšimnutí v narušené (rozleptané) rakvi, v niž se bude jeho špatně nabalzamované tělo pomalu rozkládat. Jak neuvěřitelně se změnila situace za tak krátký čas. Ale tak už to na světě bývá. Na druhé strané musíme uznat, že využít tak významné misto jakým je krypta kdysi slavného doksanského kláštera k pohřbíváni členů vlastní rodiny, byl nešťastný nápad. Je zřejmé, že pravého odpočinku, posmrtného klidu a pokoje dosáhli Aehrenthalové teprve nyní, kdy jsou společné pochovaní ve své hrobce na doksanském hřbitově.